Něco o nás - Nadační fond - Slza zvířat

Přejít na obsah
Něco z historie…
 
Z pověření ústředí pražské Ligy na ochranu zvířat, která více jak jeden rok evidovala také 16 přihlášek z Olomouce, byla 11. února 1991 založena olomoucká organizace. Tato nedostala do vínku nic. Ustavující schůze šestnácti přítomných stanovila členské příspěvky, a tak se pokladna naplnila prvními 660 korunami.
 
Ustaveným výborem bylo vydáno „Programové prohlášení", obsahující 10 bodů. Jedním z nich bylo také vybudování útulku pro opuštěná a nalezená zvířata. Současně byla podána na úřad města žádost o přidělení budovy pro tento účel. Rok 1991 proběhl více méně v náborové činnosti členů, seznamování veřejnosti se vznikem této veřejně prospěšné společnosti a k získávání dárců. Tato činnost byla většinou již neznámá, protože v roce 1948 byl zrušen Zákon na ochranu zvířat a s tím i ochranářské organisace. Byla to tedy po více jak 40-ti letech práce namáhavá a dlouhodobá a nijak výrazně úspěšná, proto se také naše pokladna plnila velmi pomalu.
 
Obrat k lepšímu nastal v roce 1992, kdy nám oznámili dva němečtí občané z Norimberka, že u úřadu města složili 40 tis. korun pro účely Ligy na ochranu zvířat. Po několika jednáních nám tyto peníze byly předány až v roce 1993. Bylo nám tvrzeno, že peníze jsou určeny na provoz útulku, který však v této době ještě neexistoval. Velké podpory se nám v tomto roce a dalších letech dostalo prostřednictvím vedoucího odboru životního prostředí ÚmO ing. Kaduly, jednak neúnavnou pomocí při hledání místa - pozemku nebo i budovy a jednak první finanční pomocí. Poprvé jsme dostali 90 tis. Kč. Podařilo se nám v krátkém podmíněném termínu nechat zhotovit první vybavení pro útulek, psí boudy a jiný materiál. Tak, jak jsme seznamovali veřejnost s naší činností, tak přibývalo dárců. Se žádostmi o pomoc při řešení problémů opuštěných zvířat se připojily i města Olomouc, Prostějov a Šternberk. Další léta se již snadněji dařilo získávati finanční prostředky, a tak jsme po pronájmu pozemku na letišti a odkoupení devastované budovy benzinové čerpací stanice po SA (za 75 tis. Kč) začali budovat útulek. V této době byly již připravené některé zařizovací předměty pro vybavení útulku jako psí boudy, ocelové kotce, misky a jiné.
 
Výstavba areálu se bohužel neobešla bez problémů. Firma provádějící stavbu zkrachovala, naštěstí pro nás s minimální ztrátou.
 
Po otevření útulku na sv. Mikuláše roku 1996 nastávají jiné, již provozní problémy. Přicházíme k tomu, že je nutné vybudovat výběh pro ustájená zvířata, a tak žádáme ÚmO v roce 1997 o dalších 1000 m2 pozemku. S tím ale vzniká nárok na jeho úpravu, nákladné ale kvalitní oplocení, na kterém se velmi významně podílelo i město Prostějov.
 
(Zdroj: Vít Kalous, první předseda LOZ Olomouc)
 
 
Útulek v současnosti…
 
Neúnavná činnost v podobě přestavování, budování a vylepšování pokračuje stále. Během let fungování se útulek změnil téměř k nepoznání. V současné době se útulek skládá nejen z venkovních kotců, ale také z 32 podlahově vytápěných vnitřních kójí. Ty jsou využívány převážně pro malé, staré nebo nemocné psy, a také fenky se štěňaty. Aby ve vnitřních kójích nezůstali hafani zavření jen mezi čtyřmi stěnami, je z většiny kójí průchod ven do „minivýběhů“, takže všechny Kelišky a Kelišáci můžou mít přehled o všem, co se kde šustne. Ti, kteří tento „minivýběh“ nemají se několikrát za den prostřídají v malých výbězích.
 
Aby psi netrčeli celé dny v kotcích a také se trošku pohnuli a „vyprděli“, je zde k dispozici celkem 5 větších výběhů a 2 menší. Další jsou ve výstavbě. Zde se každý den vystřídá téměř celý útulek. Ti, kteří jsou extrémně čistotní, se dávají do výběhu i třikrát denně. Mimo výběhy chodí psi na procházky s dobrovolníky z řad členů našeho spolku.
 
O blaho našich svěřenců se stará šest ošetřovatelů. Celkový počet zaměstnanců je vzhledem k nadstandardním aktivitám a náročnosti provozu plně vyhovující. Lze za téměř nepřetržitého provozu zařízení řešit střídání dovolených, pracovní neschopnosti, je splněn požadavek na zajištění bezpečnosti při práci se zvířaty, a to bez zbytečného nárůstu přesčasových hodin ošetřovatelů. Někteří z nich pak chodí do útulku pomáhat i v době osobního volna, tedy bez nároku na jakoukoli odměnu.
 
Práce ošetřovatele spočívá např. v čištění venkovních kotců, které se dělá dvakrát za den, úklidu venkovních kotců dle potřeby (třeba u štěňat nesčetněkrát za den), rozdávání léků, měnění psů ve výbězích a dávání venčičům, provázení zájemců o psy, příjem nových psů, desinfekcí kotců po psech, kteří odešli nebo se stěhovali do jiného kotce, měnění dek v boudách, úklid celkových prostor útulku, výběhů (to je celkem mazec), sekání trávy, čištění kanálků, okapů a milion dalších věcí.
 
Velmi důležitou činností je sledování zdravotního stavu zvířat a také jejich socializace. Mnoho psů přijde vystrašených a agresivních. Naším úkolem pak je přesvědčit je o tom, že jsou v bezpečí, nikdo jim neublíží a mohou nám věřit. U některých je to i několika hodinové sedění u kotce a uplácení vším možným. Se psy se snažíme pracovat pomocí pozitivní motivace. U některých, problémovějších, se snažíme jim vštípit jeden povel, (u nově přijatých je to povel „sedni“, ti, kteří přišli již dříve, tak se zvykali na povel „do boudy“) aby na něj reagovali okamžitě a v každé situaci, tedy i v případě, že po ošetřovateli zaútočí. Je to takový povel, který je tzv. vrátí zpět do reality. Problémové psy se také snažíme, opět pozitivní motivací, navyknout na košík. U většiny se to podaří, ale je pár jedinců, u kterých to lze jen opravdu těžko.  
 
Útulek pravidelně navštěvuje smluvní veterinář MVDr. Pospíšil. Tento jezdí jedenkrát za týden očkovat a čipovat nové psy. Pokud je někdo nemocný, tak jezdí i několikrát za den. Když je potřeba operativní zákrok, rentgen, sono a podobně, vozí se psi k němu do ordinace. Co se týká kastrací, tyto jsou v útulku prováděny pouze ze zdravotních důvodů, výjimečně jako řešení problematického chování samců (dominantní agresivita). Nekastrujeme vše, co přijde, protože bychom zde musely zvířata držet celou zákonnou lhůtu pro vrácení majiteli, což jsou čtyři měsíce a za druhé si myslíme (nebo spíš na základě předchozích zkušeností víme), že takový zásah není v útulkovém prostředí vhodný pro psychickou pohodu zvířete.
 
Nejtěžší z úkolů ošetřovatelů je doprovod „za duhu“. Velká část psů přijatých do útulku jsou již psí důchodci. Také je dost psů, kteří byli kvůli své agresivitě neosvojitelní a v útulku se z nich stali takoví dědečci – hříbečci. Se stářím přichází i zdravotní problémy a bohužel také smrt. Nejtěžší je však být u umírání štěňat, či mladých psů, na které nezabírá žádná léčba a kteří umírají hlavně kvůli nezodpovědnosti svých bývalých majitelů, kteří nebyli schopni je nechat naočkovat a odčervit. Ten pocit nespravedlnosti a bezmocnosti v nás si nikdo, kdo to nezažil, nedokáže přestavit. Zkrátka práce ošetřovatele je náročná nejen fyzicky, ale také psychicky a jen tak někdo ji nezvládne.
 
Provoz útulku je financován jednak příspěvky z rozpočtu obcí, které zde mají umístěné psy (cca 25% celkových nákladů provozu), dále díky řadě dárců jak převážně fyzických, tak i právnických osob (cca 25% nákladů) a hlavně ekonomickou činností, tedy poskytování péče za úplatu, bez čehož bychom nemohli v takovém rozsahu vůbec fungovat (cca 50% celkových příjmů). Přijímáni jsou nalezení, případně odebraní psi z důvodu týrání, psi z „množíren“, ale také od soukromých osob, ti však po splnění určitých podmínek. Jen díky dárcům z řad veřejnosti můžeme pomáhat psům, kteří nespadají pod žádnou obec. Jedním z takových byla právě Sára.
 
Během doby jeho provozu prošlo útulkem přes 15.000 psů, z nichž většina našla svůj původní nebo nový domov. Snažíme se práci dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Návrat na obsah